Co můžeme obdivovat i dnes
Jaroměřské náměstí ČSA, usazené v meandru řeky Labe, je nejkrásnější v podvečerním sluníčku a v pohledu od západu k východu. Obepíná jej podloubí, které poskytne návštěvníkovy chladivý stín v horkém dni a přístřeší v nečase. Domy jsou natřeny příjemně pastelovými odstíny a mezi nimi vyniká původně renesanční radnice.
Zajímavý je chrám sv. Mikuláše, který stojí v místech dřívějšího hradu. (Na některých internetových mapách jej najdete právě pod značkou hradu.) Hlavní oltář vytvořil zdejší rodák M. Krupka v roce 1772, inspiroval se dílem Matyáše Bernarda Brauna, který má s tímto krajem hodně společného. Kostel působí zepředu celkem nenápadně. Přespolnímu návštěvníkovi padne do oka spíše Zvonice. Když skrz ní projdete, dostanete se ke kostelu z boku a odtud je teprve vidět, že nejde o žádnou kapličku, ale o opravdu mohutnou a úctyhodnou stavbu. Na Zvonici upoutá i socha sv. Václava na koni, u jehož nohou klečí muž. Malé náměstíčko na konci „velkého“ náměstí ČSA (hlavní náměstí, kde nalezte i Turistické informační centrum) uzavírá budova děkanství. V 18. století nahradila staré dřevěné děkanství, které vyhořelo.
Milovníci baroka si v Jaroměři přijdou rozhodně na své, obzvlášť obdivovatelé Matyáše Bernarda Brauna. Přímo na námětí ČSA stojí mariánský sloup, jehož je jmenovaný sochař spolutvůrcem. Vznikl za přispění Ř. Thényho a J. Pacáka. Braunovi je připisován i náhrobek, který vytvořil pro matku své manželky, jaroměřskou rodačku, Annu Miseliusovou. Plastika představuje postavu plačící ženy v životní velikosti. Kde ji hledat? Na jaroměřské hřbitově. A pokud Vám nebudou stačit tato dvě díla, vydejte se do nedalekého Kuksu.